Dovoz potravin z celého světa a jak jej řešit?

Česnek z Číny, cibule z Austrálie, rajčata ze Španělska, jablka z Nového Zélandu, máslo z Polska, drůbeží maso z Brazílie nebo vajíčka z USA: V dnešní době nic neobvyklého. Bohužel.

Český spotřebitel si v minulých letech zvykl na geografickou rozmanitost původu základních potravin. Tato možnost volby je však vykoupena vedle sporné chutě či vůně dovážených produktů také dalšími problémy. Jaké potraviny jsou vlastně pro českého spotřebitele nejvhodnější? Navrátíme se časem ke kořenům a odkazu našich předků a sáhneme po produktech vytvořených českými farmáři pro české spotřebitele? A je to krok správným směrem? Více v článku.

Obyčejné potraviny se dnes běžně vozí napříč Evropou nebo i přes půl zeměkoule. Například němečtí a holandští výzkumníci spočítali cestování jednotlivých částí ovocného jogurtu od chvíle podojení mléka v jedné zemi, sebrání ovoce v druhé a následného prodeje ve třetí. Došli přitom k těžko uvěřitelnému číslu 8000 kilometrů. Med z Chille tuto vzdálenost ještě zdvojnásobí. Doprava na stále vzdálenější místa naší planety však s sebou nenese pouze ekonomickou zátěž a palčivou otázku čerstvosti dovážených potravin. Do popředí čím dál více vystupuje také otázka ekologická. Češi se už naučili třídit odpad, učí se používat papírové namísto umělohmotných tašek nebo nakupovat energeticky méně náročné žárovky. O to více překvapuje, že zarážející čísla vázaná na světovou přepravu potravin nechávají většinu obyvatel v klidu. Přitom například na každý kilogram jablek dovezených z Nového Zélandu připadá kilo vyprodukovaného oxidu uhličitého. "Cestování takového množství potravin všemi směry, jehož jsme v naší době svědky, je obrovskou zátěží pro životní prostředí. Spadá sem nejen spotřebovaná nafta, zničené silnice, nárůst nákladní dopravy a související nebezpečí havárií, ale také použití chemie, která je nutná pro zachování dojmu čerstvosti, či umělé dozrávání během cesty," vypočítává základní ekologickou zátěž Ing. Petra Škopová, MBA, místopředsedkyně Výboru pro životní prostředí a zemědělství Královéhradeckého kraje.

Dovezené jablko z Nového Zélandu absolvuje před nákupem českým spotřebitelem strastiplnou cestu. Sklizeno musí být ještě před faktickým dozráním, aby následně přežilo skladování, přepravu na letiště, mnohahodinový let, překládku v zemi určení i následný rozvoz do prodejní sítě. V praxi to vypadá tak, že se jablka očešou zhruba o půl měsíce dříve, následně se uskladní v komorách s kontrolovanou atmosférou, kde je snížený obsah kyslíku až na jedno procento. Fakticky se tím proces zrání zpomalí na minimum. Podobná situace se opakuje také například u španělských rajčat. "Pěstují se ve sklenících na desítkách hektarů za použití techniky hydroponie. To je v podstatě pěstování rostlin bez půdy v živném roztoku. Zelenina tak v principu nepřijde do styku se sluncem ani s tradiční zeminou, zato je pěstována s maximální produktivitou. Z osobní zkušenosti však vím, že se tak mnohdy děje při přimhouření očí nad platnými hygienickými a ekologickými předpisy," přibližuje postupy některých západních velkopěstitelů Ing. Škopová.

Na vedlejším regále ležící české produkty nejenže nabízejí čerstvost a výraznější chuť, svým geografickým vznikem jsou také pro Čechy jednoznačně výhodnější stran zažívání a celkových výživových hodnot. A právě množství využitelných živin a vitaminů je dalším argumentem pro zastánce lokálních potravin. Kontrolované dozrání ovoce a zeleniny během cesty ke spotřebiteli má nejen ničivý vliv na chuť či vůni produktů, především však právě na výživové ukazatele. "U této problematiky to je jasné. Pokud ovoce či zelenina nedozrávají za přírodních podmínek, jsou v tabulkách výživových hodnot potravin někde úplně jinde," potvrzuje informaci prezident Aliance výživových poradců ČR Ing. Ivan Mach, CSc. Například výzkum u našich rakouských sousedů před sedmi lety prokázal, že ve čtvrtině případů má "čerstvá" zelenina dovážená přes půl kontinentu méně živin než mražená. "Je logické, že produkty vypěstované v našem přirozeném prostředí, jsou pro náš organismus svým složením nejvhodnější. Navíc u dovozů ze zemí třetího světa mnohdy prakticky ani nevím, co vlastně jíme. Jedna věc jsou kontroly zdravotní nezávadnosti, ale druhá věc je, na jaké látky se dovozové zboží testuje. O chemické kreativitě na export zaměřených zemědělců by se toho dalo hodně navyprávět," připojuje svůj názor také Ing. Jan Veleba, prezident Agrární komory ČR.

Problém se však zdaleka netýká pouze ovoce a zeleniny. Stejné problémy se objevují také u masných výrobků a dalších zemědělských komodit. Zatímco na přelomu tisíciletí byla spotřeba masa z devadesáti procent pokryta z českých zdrojů, v současné době tvoří dovozové vepřové už prakticky polovinu české spotřeby. "Před deseti lety jsme přitom produkcí vepřového masa plně pokryli svoji spotřebu, navíc jsme dvacet procent vyváželi. Pak však nebyl dostatek peněz do rekonstrukce zařízení pro chov a nákup potřebných technologií a my jsme zhruba před pěti lety ztratili na trhu velkou část své konkurenceschopnosti," vysvětluje propad jedné z tradičních českých komodit Ing. Škopová, která vzápětí připojuje další důležitý postřeh: "České výrobky tak téměř pokaždé nabízejí větší kvalitu, tradiční tlak na zdravotní nezávadnost tuzemských potravin v součtu s četnými přímými podporami exportu zemědělských komodit z evropských zemí však mnohdy mohou vést k vyšším cenám."

Jak přesvědčit české spotřebitele k nákupu tuzemských potravin? "Logika věci je každému jasná, ale chybí odborníci a odvážná média, kteří by měli odvahu se postavit lobby globálních pěstitelů a prodejních sítí," nastiňuje svůj názor Ing. Mach a také další odborníci potvrzují, že obecné povědomí o kvalitě tuzemských potravin už začíná mezi lidmi stoupat. "Je to běh na dlouhou trať. V průzkumech většina lidí uvede, že dávají přednost české produkci, v reálu však na pultu supermarketu sáhnou po tom nejlevnějším. Co by v Itálii nebo Německu nemělo šanci, mizí na základě nízké ceny z českých regálů po kilech," nedělá si iluze Petra Škopová, která však přesto na budoucnost hledí s optimismem. "Věřím, že postupně se ledy pohnou. Na oblibě farmářských trhů nebo stoupajících prodejů ze dvora vidíme,ž e lidé se postupně navracejí ke kořenům a upřednostňují kvalitu a přirozenost." Také prezident agrární komory spoléhá na postupné procitání větší části české společnosti. "České produkty jsou tím nejčerstvějším, co může český zákazník dostat. Navíc každým litrem mléka, každým jogurtem anebo kilem česneku podpoříme zaměstnanost na našem venkově, přispějeme ke kultivaci půdy a krajiny. Tohle vnímání mají například ve Švýcarsku, kde právě z tohoto důvodu činí spotřeba tamní produkce dominantní procento na trhu. My zde totiž neobjevujeme ni nového." Dodává prezident Agrární komory Ing. Jan Veleba svůj pohled do zahraničí.

Vedle zmíněných farmářských trhů či prodejů ze dvora, které odkazují na prvorepublikovou tradici českých sedláků a rolníků, sílí hlasy také pokomplexnějším návratu k přirozené konzumaci potravin. "Poučme se od našich předků, co a kdy jedli. Jednalo se u nich vlastně o sladění přírodních i lidských biorytmů. My jsme si dnes zvykli jíst bohatě kdykoliv, a to nejenom o "posvíceních", protože dostupnost dříve naprosto exotických potravin je prakticky neomezená. Je otázkou, zda poruchy biorytmů u dnešního člověka, jako je například nespavost, s tímto <>, pokud jde o sklizně a jejich sezónnost, nějak nesouvisí," říká Ivan Mach z Aliance výživových poradců ČR a Petra Škopova jej vzápětí doplňuje. "Je samozřejmě chvályhodné, že podíl zeleniny a ovoce ve složení našich potravin stoupá, ale nic se nemá přehánět. Pokud si uděláme v únoru zeleninový salát z dovážených paprik, rajčat a okurek - obsah vitaminů a minerálů je prakticky zanedbatelný, nemluvě o chuti. Přitom zde máme tradiční jablka, která se skladují celou zimu, případně sterilizovaná a přírodně kysaná zelenina, jako je například zelí."

Ledový salát ze Španělska, kopr z Izraele, rozinky z Chile - český spotřebitel má z čeho vybírat. Volba je na něm, potraviny musí mít zemi původu označenou. Pravdou ale je, že tradici a chuť brambor z Vysočiny, mrkve z Polabí nebo třeboňského kapra lze jen těžko suplovat. Na tradici spoléhá také Ing. Veleba: "Volba domácího zboží je také investicí do našeho okolí, a tím vlastně i do nás samých. A navíc - právě český zemědělec je desítkami let ověřený základní dodavatel potravin na náš stůl, právě na českých produktech vyrostly předchozí generace. A ne nadarmo se říká, že bez využití znalostí z minulosti nemáme ani budoucnost.

 

Pavel Pillár

Zdroj: Vlasta 40/2010

Přepis: probuzeni.blogspot.com